Klientem agentury je sice na základě mandátní smlouvy věřitel, ale její náklady i zisk hradí dlužník. Hlavně u menších částek bývají odměny vymahačům a další poplatky násobkem původní sumy. Faktu, že neurvalost, potřebná u chronických dlužníků, postihuje i poctivé lidi, si přitom začínají všímat i některé inkasní agentury.

„Nynější stav jednostranného stanovení nákladů není vyhovující. Podporuji snahu Asociace inkasních agentur (AIA) o úpravu výše poplatků inkasních agentur a jejich tarifní regulaci po vzoru advokátů či exekutorů,“ potvrdil Právu jednatel inkasní společnosti EOS KSI ČR Vladimír Vachel, který je jedním z iniciátorů AIA.

Inkasní agentury patří na rozdíl od exekutorů a advokátů do mimosoudního řešení. Své pracovníky, obcházející dlužníky, ale označují jako komisaře a některé rozesílají dopisy s červeným pruhem, jako by šlo o exekuci. Ve skutečnosti však mají výrazně menší pravomoci než exekutorští vykonavatelé. Nemohou oficiálně prakticky nic víc než řadový občan.

Inkasní agentury tvrdí, že jsou komunikátoři, kteří dlužníkovi domlouvají, aby zaplatil, jinak ho to vyjde ještě dráž, když to půjde přes exekutora. To je pravda, ale odměny exekutorů, byť jsou značné, jsou na rozdíl od vymahačů alespoň vymezeny zákonnou normou.

Záměrně půjčují těm, kteří nezaplatí

Díky tomu, že ve vymáhání a skupování pohledávek existuje téměř absolutní volnost, zabývá se tímto nyní stále výnosnějším oborem kdekdo. Lidé jsou pak jako mouchy lapené do propracovaných, ale nepsaných sítí, složených ze vzájemně kooperujících nebankovních firem, lichvářů, finančních zprostředkovatelů a poradců, advokátů, vymahačů a exekutorů.

Sítě se zaměřují vyloženě na cílené vytváření nesplácených pohledávek u domácností a následné výnosné vymáhání s tím, že si pak dlužníka mezi sebou podávají.

Záměrně přitom cílí na osoby, o nichž vědí, že dříve nebo později nebudou schopny platit.

„Lidé často chtějí peníze a na nic jiného nehledí. Obě strany se tak chovají nezodpovědně, ale jedna z toho profituje. Dokud nebude existovat zákon, který bude schopen vůči úvěrovým firmám prosadit, když už ne trestní, tak hospodářskou spoluodpovědnost za rozhodování klientů (dlužníků), tak se situace nezlepší,“ míní šéf Home Creditu Erich Čomor.

Chybí povinnost první upomínky

Potíž je ale v tom, že takto lze zničit člověka i na malém drobném dluhu, třeba zapomenutém poplatku, nebo na tom, že už nemáte doklad o zaplacení. Drobný dluh se tak nechá v tichosti nabobtnat. A pak ho prodá nebo na něm přes své advokáty či vymahače královsky zbohatne.

V Česku totiž není uzákoněna ani povinnost první doručené upomínky. Vydělává se tak nikoliv na uhrazených dluzích, o tyto částky mnohdy ani nejde, ale na tom, co se přiráží navíc. Po třech letech je sice dluh soudně promlčený, ale i v tomto existují ona právnická „ale“ a kličky, navíc pohledávka tím nezaniká a vymáhat ji lze s patřičným násobením i mimo soudní cesty.

Většina lidí ani netuší, jaký je podstatný rozdíl mezi inkasní agenturou a exekutory, čehož pochopitelně mnozí vymahači směle využívají.

K určité regulaci odměn vymahačů dluhů podle Vladimíra Vachela z EOS KSI ČR brzy nejspíš dojde. „Česko bude muset implementovat v únoru přijatou unijní Směrnici o opožděných platbách, která stanovuje minimální výši nákladů na mimosoudní uplatnění pohledávky při vymáhání opožděných plateb, tedy i za inkasní činnost,“ dodal Vachel. Spíše než minimální úroveň, kolik si mohou vymahači přirazit, by však podle něj především u menších pohledávek měli zákonodárci vymezit maximální možnou hranici.