Nejvyšší soud rozhodoval konkrétní případ muže, který vykonavatele exekuce napadl pěstí a byl za to odsouzen k podmíněnému trestu za násilí proti úřední osobě. Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších instancí zrušil s konstatováním, že muž tento čin spáchat nemohl, protože vykonavatel není úřední osobou. Dalšími okolnostmi případu se Nejvyšší soud nezabýval, zaměřil se pouze na správnost právní kvalifikace trestného činu.

Nejvyšší soud tedy svým usnesením odpovídal na otázku, zda je vykonavatel soudního exekutora úřední osobou ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nejvyšší soud dospěl k rozhodnutí, že podle § 127 trestního zákoníku se status úřední osoby přiznává výhradě soudnímu exekutorovi a nikoli jeho zaměstnanci, kterým podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, vykonavatel je. Nejvyšší soud se při rozhodování mezi odlišnými výkladovými stanovisky z předchozí doby přiklonil k doslovnému výkladu § 127 trestního zákoníku, který taxativně vyjmenovává subjekty, které je nezbytné za úřední osoby pokládat. Vykonavatel mezi těmito subjekty není a Nejvyšší soud připomenul, že i exekuční řád rozlišuje mezi osobou soudního exekutora a jeho zaměstnanci, a to např. úpravou kárné odpovědnosti. Z usnesení senátu Nejvyššího soudu tedy jednoznačně vyplývá, že vykonavatele soudního exekutora není možno pokládat za úřední osobu.

Plný text usnesení Nejvyššího soudu najdete zde.